Pokud chcete pokračovat, musíte být zaregistrováni a přihlášeni
PŘIHLÁSIT
REGISTROVAT
Přihlášení k Vašemu účtu
PŘIHLÁSIT

Z deníku šílené kočkomilky 14.díl

Autor: Nezařazeno Rubrika: Nezařazeno Publikováno: 
22. 10. 2019

"Kriste pane, co je to zase za rachot..." plazím se z práce obtěžkána nákupem a jak si to tak šinu po schodech nahoru, slyším takový dusot, jako kdybychom doma pořádali závody koňských spřežení. Upřímně, se docela divím, že s námi sousedé ještě mluví. Určitě se jim klepou nad hlavami lustry...pomyslím si a protočím oči v sloup. „To jsou zase ti dva šílenci“ a už se předem bojím, co na mě doma čeká. Bude zase vysypaný šáchor a hlína rozmetána do všech koutů obývacího pokoje, jako posledně? Musím uznat, že má Eliška velký smysl pro detail. Nesnese pohled na nejednotnost podlahy. Když hlína, tak všude. Nebo se Lukášek prokousal papírovou krabicí? Kdo ví…vynalézaví jsou rozhodně dost. Jestli mi někdy přišlo na mysl, že je Maxík tornádo, hluboce se mu omlouvám, jelikož jsem doposud netušila, co tornáda dovedou. Znáte to…člověk se učí celý život.

Jen otevřu dveře do bytu, koukají na mě dvě kouzelně oranžovo-žluté oči krásné Elišky. Je černá jako uhlík a očka má jako korálky. Valí je na mě, jako kdyby moc dobře věděla, že na ní najdu nějakou neplechu, kterou za dobu, kdy doma nikdo nebyl, s Lukáškem provedli. Lukáš, to je jiná…to víte, kocourek…už roste a tak se přeci nebude bát dvounohé domácí, která když přijde domů, stejně vyvalí něco k jídlu a splní svou povinnost tím, že všechny kočičáky obejde, promluví s nimi a pomazlí je. Je to suverénní kočičák a bude z něho krásný velký, mourovatý kocour. Jsou to oba velcí mazlové. Otírají se o nohy, předou a zní to jako malé traktůrky. Musím je pochovat, pomazlit a popovídat si s nimi…co dělali, jak se měli a zda byli hodní. Pomalu se přijdou podívat i Fionka a Maxík, kdo že to přišel domů a zda jim z toho příchodu taky něco kápne. No to víte…kápne…aby pro miláčky kočičí nebylo…každý to známe…my budeme jíst rohlíky, ale kočičák, ti musí dostat to nejlepší.

Dva malí nenechavci potřebují ještě hodně vychovávat. Všude vlezou, všechno ochutnávají a nezastaví se před ničím. Snaha, nakrájet maso, je neuvěřitelná. Musím se přiznat, že si zvyšuji kvalifikaci v míře tolerantnosti. Neustále ty dva odsouvám z kuchyňské linky, kdy mi lezou přímo pod nůž, jen aby jim něco neuteklo a o něco nepřišli. Lukášek, ten se bojí, aby nedostal někdo jiný masíčko. Co kdyby na něho nezbylo? Vaření je něco, jako hra na „škatulata škatulata hejbejte se“, kdy poskakuji z jedné strany na druhou s tím, že neustále sundávám Lukáška od plotny. Uhlídat, aby se ten malý trouba nepopálil o plotnu, je opravdu výkon hodný atleta. Jelikož neaplikuji žádné násilí na kočkách, odháním je rozprašovačem, ve kterém je voda. A myslíte, že to po touze očichat hrnce nějak pomáhá? Ani náhodou…Pokaždé ho vezmu do ruky, kouknu se na něho a pronesu něco v tom smyslu: „Lukáši, neštvi mě, nebo pomažeš za venkovkama do zimy, abys viděl…“ on na mě při tom kouká těma svýma kotěcíma očima a jediné na co se zmůžu je to, že mu vlepím pusu a pomuchlám ho, než ho odložím na zem, abych mohla pokračovat ve vaření.

Děti zcela právem namítají, že jim tedy takto nečiním, když provedou něco, co nemají…no…mají pravdu…

Děkujeme za Váš komentář.
Bude zveřejněn ihned po schválení správcem portálu.

Rozumím
Zavřít