Pokud chcete pokračovat, musíte být zaregistrováni a přihlášeni
PŘIHLÁSIT
REGISTROVAT
Přihlášení k Vašemu účtu
PŘIHLÁSIT

Z deníku šílené kočkomilky 15.díl

Autor: CatLady Rubrika: Z deníku šílené kočkomilky Publikováno: 
13. 11. 2019

„Noooo…dobrý…a máš, cos chtěla“ slyším zpoza dveří od manžela, který se věnuje úklidu steliva, které je po celé místnosti rozmetáno, jako kdyby dovnitř kočičí toalety někdo hodil odjištěný granát. Nekomentuji to s jistou dávkou tolerance a snažím se uklidit hlínu, která je na podlaze po polovině obývacího pokoje. Tam, kde nemáme hlínu, máme granule. Jsou to šikulky, musím uznat. Max se dívá na tu spoušť z kuchyňského stolu, na kterém se rozvalil tak, jak je zvyklý. Fionka raději odešla, nemůže se na to dívat. Ale je to dobré…všechno ostatní je už uklizeno. Eliška a Lukášek zmateně pobíhají mezi mnou a manželem, jakoby se snažili zjistit, proč se nám jejich výtvor nelíbí. Vždyť do toho dali určitě úplně všechnu kočičí sílu. Ono to chvíli tvá, než vyhrabete hlínu z každé kytky, kterou v domě potkáte  a o to víc to trvá, pokud jste malé kotě. Lukášek je na sebe náležitě pyšný, vidím mu to ve výrazu. Prochází kolem s hlavou vztyčenou, jako kdyby se doslova chlubil, že toto je jeho dílo a malá Eliška se jenom vezla. Kdyby se mi tuto myšlenku snažili vnutit, stejně bych tomu nevěřila. Oba to jsou malí ďáblíci a nic jim není svaté. Taky aby bylo, že? Ďáblíkům nemůže nic přijít svaté už ze samé podstaty.

Není den, abychom doma nelikvidovali nějakou pohromu, o kterou se postarali naši malí, jak jim s oblibou říkám. Drží nás v neustálém střehu a rozhodně nemůžeme říci, že by byl čas na nějakou zahálku. Chybí snad jen houpání na lustru. Nebudu to ale říkat nahlas, aby mě neslyšeli a nechtěli to zkoušet. Nejhorší je, že se dostanou snad do všeho, co si usmyslí. Je tomu pár dní nazpět, když jsem večer pohodlně ležela v posteli a najednou slyším takový divný šramot a už dobře známý dupot. Bylo to, jako kdybyste slyšeli stádo koní, kteří běží po igelitových pytlících. Kouknu směrem k otevřeným dveřím a zahlédnu Lukáška, jak vítězoslavně táhne cosi, co bývalo ještě před pár minutami mikrotenovým pytlíkem. Vystřelím z postele, abych zjistila, co to má. Ten malý uličník táhne pytlík. Ale co to v něm je? No nazdar…zbytek masových kostiček. Víte, já dávám našim kočičákům syrové maso. Kombinuji ho s granulkami a konzervičkami, aby měli plnohodnotnou skladbu stravy. A abych nemusela kupovat maso každý den, koupím velký kus a ten si naporcuji do mrazáku. Dala jsem ho, jako vždy, rozmrazit do dřezu. Vždy jsem to tak dělala…ráno, při odchodu z domu dám rozmrazit maso, které poté dostávají naše kočičky k večeři. No…tak jsem vzala kocourkovi to, co z pytlíku zbylo. Absolutně jsem ho tím rozhodila. Měl takovou radost, že něco ulovil a je to jenom jeho…! Vzala jsem pytlík a šla jsem po stopě…a jak jsem se tak blížila do kuchyně, pytlík se mi postupně plnil. Sbírala jsem totiž po cestě kousky masa. Bylo na podlaze, na schodech, na počítačovém stolku, opět na podlaze, na kuchyňské lince. Všude maso a voda. Ten malý lump si vylezl do dřezu a dal igelitovému pytlíku, co proto. Od té doby dávám maso na rozmrazení, raději do trouby. Tak se zatím nedostanou...

Musela jsem se smát…koukal na mě, těma svýma velkýma očima a očekával, že mu samozřejmě dám to, co jsem posbírala. Protože to on neměl čas sníst, jelikož utíkal před Eliškou. Aby se náhodou nemusel dělit. Jsou to malé kyselinky, pořád něco jedí. Nestačím dosypávat granule. Starší kočičky musí dostat najíst odděleně, protože ti malí rarášci jim lezou do misek, i když mají svoje plné. Co kdyby měli něco, co je moc dobré a nezbylo by na ně…

A když zrovna něco nejedí, poznávají náš dům. Rozhodně se ale nedá říct, že by šlo o pasivní poznávání, kdy se jen tak rozhlížejí. Do všeho musí strčit čumáček, všeho se musí dotknout tlapkami a pořádně to prozkoumat. Pokud to jde, tak rozhodně ze všech stran.

Ani nájemníci, co bydlí pod námi, nejsou o nic ochuzeni. Vědí o každém kotěcím kroku. Občas to sice vypadá, jako kdybychom hráli u nás doma kuželky, ale jelikož sousedé vědí, že žádné kuželky nemáme, zvykli si na to, že když se naše koťata honí, vypadá to jako malé zemětřesení.

Jsou to miláčci a určitě s nimi zažijeme spoustu radosti…už teď se všichni moc těšíme

Děkujeme za Váš komentář.
Bude zveřejněn ihned po schválení správcem portálu.

Rozumím
Zavřít